OMRZLINY I.

POZOR ! Fotodokumentace až pod článkem, takže i slabší povahy můžou v klidu číst.

Jak už mnozí víte, na našem posledním výletu do hor jsme nepěkně omrzli.  Jelikož mám  dost času a v podstatě jediná zajímavá věc, kterou momentálně prožívám, jsou omrzliny, rozhodl jsem se nějak zesumírovat život s omrzlinami.

Pokud nemáte čas tohle číst, nebo Vás to prostě nebaví, tak to zestručním: mít omrzlé prsty na nohách je na hovno.

Tak a pro ostatní:

Koncem roku jsme omrzli v Alpách v tomto poměru: dva účastníci omrzlé nohy (Já a Ondra),  jeden účastník omrzlé prsty na rukách (Jarda). Důvody? Opravdu velká zima a mrazivý vítr. Jasně pokud bychom měli boty na Everest tak neomrzneme. Já měl třeba SALEWA Raven COMBI GTX, což nejsou úplně marné botky, ale stejně jsem to odnesl víc než Ondra, který si do boty dokonce udělal díru mačkou. Jarda měl zase na ruce pořádný palčáky a pěkně mu omrzly prsty na rukách. 

Každopádně jsme omrzli. Ještě v noci jsme, lehce zapáchající, vrazili na pohotovost do Vinohradské nemocnice (FNKV).  Najít správné oddělení nám trvalo asi půl hodiny, jelikož nás doktoři posílali tam a zpět a nikdo pořádně nevěděl kam s omrzlinami.

Nakonec jsme skončili na popáleninovém centru, kde se nás hned ujala sestřička a paní doktorka H. (celkem se na nás prostřídaly 3 doktorky, tak ať je rozlišíme). Sestřička nám prostříhala puchýře, pomazala nohy dezinfekcí a zavázala. Přijít jsme měli hned za dva dny a do té doby mít nohy nahoře a v teple. No nic, stejně jsem unavenej, tak si aspoň chvíli doma odpočinu, říkal jsem si.

Při další návštěvě byl proces úplně stejný. Sundat obvazy, prostříhat puchýře, dezinfekce, znovu zavázat. Nic složitého.  Když jsem se na nohy koukl, prsty byly fialové.  Dostali jsme ještě prášky – Agapurin a ještě jeden na  A.  Na převaz zase za dva dny.

Pohyb byl pořád stejně nepříjemný, pajdal jsem jak po týdnu stráveném v gay baru.  Nohy bolely jen když jsem vstal a nahrnula se mi do nich krev. Takže i rozhodnutí jít na záchod jsem plánoval poměrně dlouho.  Natož si na něm počíst knížku…

Další návštěva nemocnice už tak příjemná nebyla. Začalo to jako vždy příjemným tlacháním a vtipkováním s Ondrou v čekárně.Někdo je lev salónů, my s Ondrou nepochybně lvi nemocnic. S úsměvem na rtech napochoduju do ordinace, kde mi shodí hřebínek nová paní doktorka K. Skoro dostanu vynadáno, že jsme někam v zimě lezli na hory a že jsme v podstatě ocasové. Nohy se nelepší, spíš zhoršují.  Sestřička se nám směje, jak máme omrzlé obličeje. Ondra vypadá jak kdyby na sebe napatlal samoopalovák a špatně ho rozmazal.  Znovu zas za dva dny.

S Ondrou opět vtipkujeme, ale zároveň se bojíme, protože v ordinaci na nás opět čeká doktorka K. Opět neslyším nic povzbudivého, na nohy už ani nekoukám. Sundám boty, lehnu si a na prsou si postavím hrad z bundy, abych nemusel koukat na ty nohy. Je to skoro stejně zábavné, jako stavět hrad z písku na pláži… Snažím se vyjádřit mé nadšení z pocitu, že s prsty můžu lépe hýbat. Prý hýbat můžu i mrtvou kostí, to nic neznamená… no, zbytek návštěvy už radši mlčím.

Další návštěvu už paní doktorka K. není tak přísná a nakonec je i fajn.

Ondra je na tom lépe a na převazy už tak chodím sám. Nějaké zlepšení vůbec nepociťuju, ale paní doktorka K. už je  milá a i mě lehce povzbuzuje. Další návštěva zase za dva dny, tentokrát v sobotu.

Zde mě čeká paní doktorka Š. Hned mě vyděsí. Prý, že je to na řezání a proč jsem jako nechtěl být hospitalizovanej. Jsem vyplašenej, protože mi to nikdo ani nenaznačil, že bych si s tím měl lehnout. Prej ať přijdu hned v pondělí a rovnou s věcma, že to je špatný. 

V pondělí dorazím s plnou polní s tím, že teda si tam lehnu a začne intenzivní léčba. Opět paní doktorka K., která se trochu diví, proč mám jít do nemocnice, ale jelikož doktorka Š je hlavní, tak mě nakonec na oddělení šoupne.

Do nemocnice nastupuji v pondělí a nakonec tam vydržím do pátku. Z okna mám krásný výhled na hřbitov. Čas mi krátí knížky, čtečka, notebook a hlavně návštěvy. Těch mám asi nejvíc z celého oddělení, mnohdy musím dělat na odpoledne rozpis návštěv. Návštěvy mi vždycky zvednou náladu a rozjasní nudu dlouhého dne. Tímto bych teda všem moc poděkoval za to, že za mnou zašli J Některé jsem viděl častěji, než když jsem byl zdráv a ani jsem se nemusel trmácet někam do hospody. Většinou sedíme na chodbě a jako vždy nechybí sranda a vtipy, často se k nám přidají i sestřičky. Sestřičky na popáleninách jsou naprosto skvělé. Ochotné, vtipné, milé, pracovité a profesionální.  Vedle na pokoji ležel bezdomovec. Když jsem na chodbě a otevřou se dveře, chce se mi zvracet, ale na sestřičkách nepoznáte nic, jsou stále usměvavé a milé. Mít klobouk, tak smeknu.

A jak probíhá den? Ráno vizita, snídaně, nějakej prášek, pak na převaz, oběd, prášek, injekce, návštěvy, večeře, prášek a spát, což mi moc nešlo. V podstatě, ale není na co si stěžovat. Ráno se o mě dokonce bavili doktoři na chodbě jako o horolezci, což pohladilo mé velké ego. To ale naopak trpělo, když mi sestřičky píchaly injekci do břicha. I přes veškerou snahu břicho zatahovat vždy nahmátly špek a tam injekci vpíchly. Nejen, že jsem vypadal jako blbec, ale pak mě  místo vpichu vždycky bolelo. Ale zase mně chválily, že se do mě dobře píchá, ne jako do nějakých hubeňourků.

Ve středu na převazu mě hlavní doktorka Š opět vyděsí, že v pátek jdu na operaci, při které mi budou prsty zkracovat. Docela mi to vyrazilo dech. Prý za mnou pak někdo zajde, abych  podepsal nějakou nejhorší variantu amputací.  V podstatě se mělo jednat skoro o každý prst. Ani se na nic nezmůžu a doktorka Š zmizí jak pára nad hrncem. Zeptám se jedné sestřičky, jestli se nemá s omrzlinami přeci jen čekat co nejdéle. Sestřička vyběhne a řekne to doktorce Š, která se zase přiřítí do ordinace, tentokrát ne jako pára, ale jako lokomotiva. Spustí na mě, že prý jestli nesouhlasím s léčbou, tak jen zabírám místo. Bráním se, že jsem se jen zeptal, jelikož jsem slyšel několik názorů na postup léčby, ale všechny se shodovaly na tom, že se má co nejdéle čekat. Prý ne, prý se řeže co nejdřív, tak ať se koukám rychle rozmyslet.  Jsem zmaten jako chlapeček v dámských sprchách. Rozjíždím kolečko telefonátů.  Otravuju každého, kdo je doktor, nějakého dobře zná, a nebo si s nějakým alespoň podal ruku. Na doporučení jsem psal i jednomu primáři z Jablonce (sám je horolezcem) a ten mi jednoznačně napsal, že se čeká minimálně 6 týdnů. Samozřejmě pokud by byla nějaká infekce atd. řeže se dřív.  To mi potvrdilo mé rozhodnutí nenechat se řezat.  Nebudu psát další podrobnosti, abych nepřidělal někomu problémy, ale k řezání nakonec nedošlo, a to i přesto, že ještě v pátek ráno, mě navštívila doktorka z anesteziologie, aby mě informovala o průběhu operace. Ta nakonec neproběhla díky strážným andělů v bílých pláštích a kamarádům, kteří mě v tom podporovali, ačkoliv to čert (taky v bílém plášti) chtěl. Nakonec je na mne přizván i primář a společně s paní doktorkou H. rozhodnou o mém propuštění s tím, že se počká.  Pan primář mi ještě doporučil příště brát viagru na prokrvení, což jsem ocenil. Co jsem však neocenil, je to, že mě „donutil“ kouknout se na nohy. Viděl jsem totálně černočerné prsty, a kdybych měl pilku, ihned bych si uřízl nohu pod kolenem.

Abych shrnul pobyt v nemocnici – děkuji všem, kteří mě navštívili, nebo napsali, sestřičkám, skvělé paní doktorce H. i paní doktorce K. a panu primáři P. Neděkuju paní doktorce Š.,  a doufám, že až půjdu v budoucnu na nějaké ořezání mrtvé tkáně, tak že jí tam nepotkám, natož aby mě operovala. Živě vidím, jak se probudím z narkózy, pohlédnu na nohu amputovanou u kyčle a uslyším ta slova… “Vidíte, já jsem Vám to říkala, že se má řezat brzo… „ A ještě neděkuju nemocniční jídelně. Jídla jsou  jako sedmdesátiletá bába v růžových mini… hnusný na pohled a ještě hůř to chutná.

No a jak probíhá léčba teď? Do nemocnice chodím zhruba jednou týdně, sám si dělám převazy, píchám injekce a nohy rachám v nálevu z řepíku.  Ačkoliv jsem s první injekcí bojoval asi dvě hodiny, než jsem si jí píchl do mé překrásné pokožky, nyní už celý proces zvládnu během minutky a snad mě to začíná i bavit. Je to taky jediný píchání, který si teď můžu dovolit…

Horší je to s převazem… každý pohled na mé nohy je utrpení a celá anabáze ráchání nohou v nálevu a převaz je nekonečná, ubíjející a ve své podstatě, vzhledem ke své pravidelnosti, i finančně nákladná. Kdybych se měl držet přesného návodu jak ředit řepík, tak ho vykoupím v celé Praze během týdne.

Nicméně, i přes svůj odpor musím své nohy sledovat. A vidím, že se mi nohy lepší, dokonce malíček na pravé noze odhodil svůj černý plášť a ukazuje mi svou krásnou růžovou kůžičku.  Na druhou stranu ukazovák na noze levé si z černého pláště udělal spacák a pěkně se do něj zachumlal. Pomalu tak zůstává jen kost obalená čímsi černým.  No na něm už si nehty neostříhám a beztak ho mám delší než ostatní prsty. Se zbytkem prstů děj se vůle boží.

Následovat tedy bude ještě dalších pár týdnů čekání. Čekání, během kterého nemůžu chodit, řídit, skákat, lézt a mnohdy ani myslet.  

Čekání, během kterého mám pocit, že jsem každému na obtíž a jsem nejzbytečnější tvor na planetě.

Čekání, kdy mi přijde, že mi život protéká mezi prsty, že mi ujíždí vlak, že se ze mě stává Glum hnijící někde v jeskyni.

Čekají mě návaly nálady nejen pod psa, ale i pod slona. A i když se snažím být stále tím veselým, krásným a usměvavým klučíkem z fotek, stává se ze mě starej nasranej morous.

Doufám ale, že až všechno nějak dopadne, tak budu zpět ve své staré formě a náladě a vše mi půjde pěkně od ruky. Na hory nejen že budu lézt dál, ale dokonce výš a častěji, protože není čas ztrácet čas. Ať už na horách, nebo v životě.