MONT BLANC - ČERVENEC

MONT BLANC

Zase budík. Protahuju se. Normálně se v posteli protahuju i několik desítek minut. Teď je to pár vteřin, protože mě probere bolest. Bolest chodidel, lýtek, stehen, ramen atd…  to mi připomene, že zhruba před 24 hodinama jsem stál o nějakých 3100 metrů výš na Bishornu a dneska se mám zase dostat o 2100 metrů výš? Proč já debil tohle dělám? Jelikož jsem unavenej, moc mi to nemyslí a žádná kloudná odpověď ze mě nevypadne. A tak si beru noviny, Andy s Verčou řeknu, co mi mají udělat k snídani a jdu se vysrat. Po půl hodině usilovné práce se vracím k teplé snídani a jdu ostatním manažersky pomoct sbalit stany.  

Skutečný výstup na Mont Blanc právě začíná. Sedáme do auta a jedeme do Les Houches.  Pod lanovkou se snažíme demokraticky rozhodnout, jak se dostaneme k Tete Rousse. Během půl hodiny jsme se však nikdy nesešli v počtu, aby mohlo být hlasování prohlášeno za platné, neboť si každý musel dojít do pekárny přes ulici pro metrovou bagetu. A samozřejmě po jednom, či ve dvojici s Mickaelem, který plnil zodpovědně roli překladatele pro kluky a roli vysněného přítele pro holky.

Kdo mě zná, jistě ví, že lanovkami opovrhuji, při jejich zvuku zvracím, a když v nich sedím, tak umírám. Až na malé výjimky, o kterých se pokud možno nezmiňuji. Ovšem nyní se sešlo několik faktorů. Za a) od auta až na vrchol Blancu jsem to dal minulý týden, za b) ta cesta mě pěkně srala, za c) nechci trhat partu a za d) jsem línej. Společný konsenzus tak točí volantem do St. Gerveis, kde zdarma parkujeme u nádraží a jdeme ke stanici zubačky. Zde nás opouští kopretinka výpravy Janča. I přes noční odpočinek, kdy odmítala veškeré nabídky k sexu, se jí koleno neuzdravilo, a tak se rozhodla vylepšit svůj dočasně žalostný vzhled tím, že na Blanc nepůjde a radši pojede chytat bronz k jezeru. A při dobré konstelaci hvězd sbalit i nějakého slepého Francouze. Zbylo nás tedy 13.

Tramway du Mont Blanc láká davy turistů, kteří se chtějí podívat na sexy křivky úžasných hor zblízka. A my tuto, bezesporu krásnou zubačku, zneužijeme ke zkrácení našeho výstupu na vrchol. Kdo by čekal, že za pár minut nás vysype rychlovlak někde na ledovci, velmi by se mýlil. Přes hodinu mačkáme naše dokonalé hýždě na dřevěných lavicích. Mašinka se dohrká k horní stanici na Nid d´Aigle. Pokud se to snažíte nějak pěkně přečíst, nesnažte se. Nepůjde vám to.  Naše výslovnost francouzkých názvu byla tak tristní, že jsme nakonec i Mickaela donutili říkat místo Lezuš –  Les Houches a místou Guťééé hezky česky Goutr. Na záda si dáváme přetěžké potvory a pouštíme se do 800 výškových metrů útrap a strastí do BC vedle Tete Rousse. Patrně náhoda chtěla tomu, že na chvostu skupinky vlaju zas já, Verča a Andy. Nudný výstup nám zpestřují skupinky krajanů sestupujících z vrcholu. Někteří na otázku: „jak vypadá kuloár a jak to tam lítá“ jen udiveně kroutí hlavou a diví se, na co se ptám.  Pravděpodobně během pár dní, kdy jsem tam byl naposled, se povedlo francouzské armádě všechny volné kameny odstřelit a celý kuloár opevnit pancířem, jinak si to nedokážu vysvětlit. Na závěrečném skalnatém hřebínku ještě Andy nahání nějakou horskou kozu po skalách jelikož si chce sáhnout na pořádné bradavky, které ji strýček příroda nedopřál, a nadojit mi k snídani šálek čerstvého mléka. Po této kratochvíli se ostatními shledáváme v BC. Jak už bývá zvykem, stany ostatních pevně stojí. Honzové spojeně vaří, Jirka si dává pivo, holky obdivují Mickaela. Náš stan nestojí a dokud s Verčou nenanosíme těžké kameny na jeho upevnění, ani stát nebude.  Andy s lačným výrazem ve tváři bere vařič a tvrdí, že nám uvaří. Při tom nás poprská drobky tortily a přes plnou pusu ji sotva rozumíme. Ve stavění stanů je Verča poměrně zručná, a tak se za chvíli válime uvnitř a čekáme, co Andy ukuchtí. Hodiny, které tráví na řetězu v kuchyni, aby uspokojila Danův mlsný jazýček, se vyplatily a i Zdenda Pohlreich by záviděl, jak skvěle umí  Andy udělat travellunch.

Ačkoliv je teprve pozdní odpoledne, chystáme se spát. Ostré slunce střídá bílá mlha. To už ležím zachumlaný ve spacáku. Z poklidného rozjímání a snění o měkké posteli v ložnici mě vyruší pár kapek. To nic, říkám si, a rozjímám dál, opakujíce si verše prokletých básníků. Najednou, nedaleko od nás, udeří hrom. Rána, jako když slon bouchne svým penisem zebru po hlavě. Holky se kolem mě propnou v křeči jako při orgasmu. Já, hrdina a svalobalo, se samozřejmě nebojím. Občasné cuky v těle při dalších hromech jsou jen záchvěvy mých svalů, které jsou tak velké, že je těžko ovládám. Blesky a hromy doplňují nejdříve proudy vody, které doprovází sněhová těžká krupice. Mokrá plachta se nám lepí na vnitřek stanu. Začínám pochybovat o tom, že je Verča tak dobrá stavitelka stanů, jak se dušuje a lituju, že náš stan nestavěl některý z Honzů. Minuty se vlečou a my všichni sledujeme záchvěvy větru a sníh, který se kupí na našem milovaném stanečku. Stejně jako čekají turisté na orloj, čekáme my na to, až přestane to psí počasí venku. Fujavice se sněhem a deštěm není ve 3100 metrech nic zábavného.  Bůh, neboli Jarda, nás vyslyšel  a počasí se uklidňuje. Holky to využívají  k čůrání, protože mi přijde, že skoro nic jiného nedělají. Asi tak minutu po tom, co si vlezeme do spacáku, zavřeme stan, poskládáme boty, řekne jedna z nich: „Nechce se vám někomu čůrat?“  A SAMOZŘEJMĚ že chce!!! Pokud se nikomu zrovna nechce, otázka se v intervalech cca. tří minut opakuje, dokud nejdeme čůrat všichni. Spánek nás přepadne až po kompletním vyčůrání, a tak se můžeme těšit jen na pár hodin snění.

Tututdddututududdddtut.  Ležím na pláži, bezprsté nohy zabořené v teplém písku. Teplý vítr mi cuchá vlasy a odhaluje kouty. Emily Ratajkowski  mi nese vychlazené pivo a Alicia Vikander mi nedaleko griluje steak.  Tututdddututududdddtut. Pláž zmizela, ležím jen na louce na Vysočině. Pivo si držím teplý a vedle mi chystá umaštěnej řezník sekanou v housce. Ale pořád to jde. Tutududdddtut. Zmizela louka, pivo i sekaná. Teplo je nenávratně pryč. Studí mě nos. Vedle mě těžce oddychuje Verča a chrápe Andy. Na pivo v tý zimě ani nemám chuť. Steak ani sekaná tu není a i kdyby byla, Andy by mi ji snědla.  Musíme vstávat. Holky tuto skutečnost ignorují ještě víc než já. Bůh ví, o kom se zdá jim.Venku už slyším známe hlasy. Tiše a skrytě si přeju, stejně jako si  jeptiška přeje velkej černej robertek, ať Honza D. zahaleká, že venku je hnusně a my nikam nemůžeme jít. Neslyším však nic. A tak se musí ven ze spacáku. Kdo to nezažil, neumí si to představit.  Opustit teplý vyhřátý spacák a na miniaturním prostoru na sebe navlíknout všechny možný vrstvy oblečení, nasadit sedák, nazout boty, nasadit mačky a vylézt ven je výkon, za který bychom měli být všichni nominováni na olympiádu místo dopujících Rusů. Veškerou lásku, kterou Vám dává váš spacák rozbijete jedním rozepnutím zipu, stejně jako když postnete fotky z bordelu na Facebook v den vaší svatby. Vše je nenávratně pryč a věřte mi, že teplo spacáku jen tak k návratu neukecám ani já a ani Dan. A to je co říct.

Lehce po půlnoci nás 13 statečných opouští BC. Světla čelovek pomalu stoupají svahem a za chvíli stojíme u kuloáru. Akorát potkáváme Slováky, kteří to otáčejí, protože nemají lano a netroufají si. My se všichni poctivě navazujeme a pomocí presek a ocelového lana kuloár přebíháme. No přebíháme.. nejdříve musíme skočit ze sněhové hranky do proudícího potoka, přelézt kluzkou a ohlazenou skálu a po sněhu zase pokračovat dál. První skupinka, ve které je Honza D., Honza M. Petr a Žaneta nám brzy mizí z dohledu a tempem Kiliana Jorneta stoupají vzhůru. Další skupinka, kterou tvoří Věrka, Honza F. Mickael, Honza M II. a Jirka stoupají po skalnatém žebru ke Gouteru také pěkně rychle. A naše nejrychlejší skupinka – Já, Andy, Verča a Rosťa si samozřejmě dává na čas. Asi 100 metrů nad kuloárem chytá Verča svojí obvyklou formu. Tempo se tedy snižuje na úroveň přejetého šneka a do toho po skalách bloudíme, neboť vede Andy, která však většinou zabočí někam, kde cítí salám. Výstup na Gouter nám tak zabere dlouhých 3,5 hodiny a když se vyhoupneme na hřebínek vedoucí kolem chaty, je už před námi had čelovek dlouhý jako vzájemně se požírající anakondy. Do svahu na Dom du Gouter nakonec nastupujem společně s druhou skupinkou, kteří si pěkných pár desítek minut váleli šunky v převlékárně na Gouteru. Ač to všechny překvapuje, máme skoro stejné tempo.

Dlouze stoupáme vzhůru.  Těsně pod 4000 metrů zpomalujeme a musíme se hodně vydýchávat. Zima je jak v mrazáku na Sibiři, který někdo zapomněl zavřít. Když se ohlídnu, abych hvízdotem uvedl naši karavanu hýkajících oslů opět do pohybu, vidím věčně předkloněnou Verču. Když jí narovnám do původního stavu s tím, že takhle by mohla jít dál, vydrží tak jen pár metrů. Pomalu se ploužíme vzhůru. Verča se začíná hýbat jako vrba ve větru, ačkoliv žádný vítr není. Chvilku si myslím, že se inspirovala u nějakých zvířat a klátícími  pohyby se mě snaží balit, ale když mi začne plivat na boty, je mi jasný, že to bude něco jinýho. Jelikož jsme ještě u sebe s druhým družstvem,  musíme se rozhodnout rychle. Verče říkám, ať se na to vyprdne. I když chce pořád jít dál a dál, po 10 minutovém nátlaku souhlasí a já se tiše raduju, neboť to pro mě znamená návrat na Gouter a super odpočinkovej den. Domlouváme se ještě, že spolu, hlemýždím tempem, aspoň dojdeme na Dom du Gouter. Nadšeně odcvakávám mě a Verču z lana, Honzu M. II přemístuju k Andy a Rosťovi. Lehce se to popisuje, ale než tohle všechno uděláme, trvá to pěkně dlouho a Andy mezitím stihne promrznout a nasrat se na Verču, která zase vypadá, že si něco lupla a začíná stoupat vzhůru. Druhé družstvo teď stoupá vzhůru ještě o něco pomaleji. Verča pobíhá někde mezi, já jdu za Jirkou a za námi Honza, Rosťa a Andy.  Tempo je zoufale pomalé. Do toho půlhodinová anabáze s převazováním. Když dojdeme na plato pod Vallotkou, už mě to moc nebaví. Všichni jsou lehce rozladění, někteří nasraní. Mickael s Jirkou vypadají nabušeně, takže jim dávám lano, cvakám s k nim a valíme na Vallotku. Ostatní se cvakají na svoje lano, Verča jde sólo. I když už svítí sluníčko a bílý sníh barví na oranžovo, což mě většinou nakopne a zvedne náladu, teď se tenhle pocit nedostavuje. Je mi zima, jdeme pomalu, přecvakáváme se z lan jak blbci. Už toho není moc co říct a tak s klukama vyrážíme. Konečně jdeme rychle, zahřívám se a začíná mě to bavit. Kopec na Vallotku jsme doslova vyběhli  a vesele se fotíme, protože ve vycházejícím slunci jsme doslova krásní. Vidím, že kluci mají formu a sklony se navzájem líbat, a tak vyráží spolu na laně na vrchol. První družstvo je někde už hodně nahoře. Já čekám na zbytek a  pro sebe si hodnotím, kdo na to má, kdo nemá, a čekám. Když všichni dolezou k Vallotce, je vidět, že většina toho má dost. Čekám kdo všechno to zabalí, ale jedinej, kdo zůstavá, je Honza M II, kterému není úplně dobře. Rosťa váhá a až na poslední otázku, „kdo teda kurva chce jít?“ odpovídá, že půjde. Takže vyrážíme na laně v šesti. 

Jdu první, za mnou Verča, která chytila druhej dech (už poněkolikáté), potom Honza F., Věrka, Rosťa a Andy. Stoupání se zase nekonečně táhne. Sluníčko už pěkně svítí, ale občas zafouká silný vítr, který se snaží rozfoukat napjatou náladu a nervozitu. Na vrchol to máme asi 500 mětrů po zvlěném hřebínku. Když dolezu na zdánlivou rovinku, chci se rozejít rychleji, ale zbytek našeho družstva je ještě někde dole v příkrém svahu, bojuje o každý nádech a o pomalejší tempo, takže to nejde. Na laně se tedy zase různě taháme, brzdíme a komunikace zrovna vesele nezní, i když házím jednu perlu za druhou. Bohužel to nikdo neslyší, tak se aspoň směju sám pro sebe. Je to tak vždycky. Se všema, co jsme byli na laně, byla sranda a kdyby na to přišlo, tak se za ně i poperu.  To ale platí jen v nížině, někde v baru u piva, kdy v objetí padáte do křoví. Na horách, kdy má člověk co dělat sám se sebou, je to něco jiného. Každé škubnutí  lana, každé zbrždění, každá prodleva vás štve, jako manželka po 30 letech. Najít společné tempo je nereálné, takže se celý výstup skládá z čekání, zrovna když se vám chce jít, a z chození, zrovna když by se hodila aspoň krátká pauzička. Pořád ale pokračujeme nezastavitelnědál. No nezastavitelně. Kdyby před nás někdo položil stéblo trávy, patrně bychom náš boj vzdali a radši skočili dolů do propasti, neboť bychom nebyli schopni ho překročit. Když se dostáváme ke strmému odtrhu, akorát na něm dovádí borci s motorovou pilou a dělají schody pro davy, které tudy budou v dalších dnech chodit. Musíme tedy zvolit alternativní trasu a jít do strmého svahu na konec odtrhu. Moc se nám tam nechce. Jeden chybný krok a prokloužeme si kalhoty sjezdem dlouhým několik stovek metrů. Je tam jen malé uzoučké místo, kde se musíte s cepíny vyšplhat výš. To znamená, že musíme čekat, než projdou hordy sesupujících. Po 15 minutách čekání se domlouváme, že do toho vletíme, jako kolega Pavel vlétá do GoGo baru. Využijeme jednoho guida, který s velice pomalým klientem sestupuje jen s obtížemi a nalezeme do cesty. Ještě se spolu domlouváme, že to proběhneme rychle, jako průjem prosviští mezi půlkami, a budeme se držet vlevo, ať se nepleteme pod nohy. Když jsem asi 10 metrů nad ním, najednou se napne lano. Otočím se a vidím jen Verču, Honzu F. a Věru. Zásek je tedy někde dole. Nevím kde, nevím proč, stojím v mačkách ve svahu a čekám. Zespoda přichází informace, že se Andy kousla. Nevím proč ani s kým. Možná s nějakým Francouzem. Vášnivá chvilka zabere asi 5 minut, kdy stojíme bez hnutí na místě. Verča zase pindá a ostatní honí, ať se hnou. Mezitím vidím nad námi první družstvo a mávám na ně, aby sestoupili k nám, že okolo už nejde projít. Chytře mě ignorují, a tak je čeká cesta k pánům s motorovkou, kteří je slušně pošlou do hajzlu a oni se tak zas musí vracet. My stoupáme dál a dostáváme se pod závěrečný sněhový hřeben. 

Tempo je opět tristní, ale už vím, že tam všichni dolezeme. Jdu k Verče a beru si od ní hroznovej cukr. Jsou tam čtyři kousky. Verča má otevřenou pusu a toužebně čeká, že jí tam jako vždy jeden cukr lupnu, ale jelikož měla sílu na pindání nedostane nic. Jdu ostatním naproti a krmím je jako malá opičátka. Řeknem si pár povzbudivých slov a hrneme to na vrchol. Těsně pod ním potkáváme Mickaela a Jirku, jak jdou z vrcholu. Je to až dojemný, smějeme se na sebe a objímáme se. Jsme tak zmatení, že se objímáme i se starším manželským párem, kteří sestupují za nimi. Verča jim hezky česky něco mele a oni se jen smějí. Pak už nás čeká jen pár minut a docházíme na vrchol. Když jsem tu šel před týdnem, už mě to ani moc nevzrušilo. Ale teď, když nás bylo na laně šest a všichni jsme si sáhli na dno, to bylo něco jinýho. A jako bonus jsem měl na laně Verču a Andy. Verču znám rok a něco, ale už jsme toho spolu dost zažili a Andy znám už tak dlouho, že to ani nebudu říkat, protože pak byste zjistili, že je docela stará. A hlavně jsem si dole řekl, že tam holky prostě vytáhnu, i kdyby to mělo trvat tři dny, omrzly mi přitom zbytky prstů a holky měly  celou cestu nahoru sračku. Z mé tiché radosti mě vyruší hluboký řev JOOOO. Nebyl to statný chlapík, ale statná Verča. Všichni pak zvedají ruce a společně se objímáme. Z Andy vypadne, že je celou dobu nasraná, ale teď už vypadá dobře a dokonce si i s Verčou plácne, a plán zarvat jí cepín do helmy naštěstí opouští. Mě dá samozřejmě pusu. Začíná nekonečné focení. Jsme na vrcholu sami a tak se fotí hlavně selfíčka. Verča pak vytahuje fotku svého italského budoucího manžela a div, že jí samou láskou nesní, popřípadě s ní nezačne souložit. Rosťa má fotečku své dívky o dost menší, a tak jí dává jen letmý polibek. My ostatní si na naše milé aspoň vzpomeneme a posíláme do Čech horskou pusu. Vítr a zima nám naštěstí nedovolí fotit moc dlouho, protože jinak bychom tam byli  několik hodin. Začínáme sestupovat. A jelikož jsme borci a děti štěstěny, prolítne kolem nás Kilian Jornet. Ten den vyběhl na Blanc dvakrát. Z Les Houches asi za 4:30, pak z vrcholu do Itálie a zase zpět asi za 8 hodin a pak zase dolů. A my byli u toho. Mickael s ním má dokonce fotku, a skoro i skalp jeho věnečku. Díky bohu byl Killian rychlejší a utekl mu i když mu Micka strhl kalhoty. Kilian kolem nás proletí a my pomalu sestupujeme dál. U zlomu se potkáváme s Mickaele a Jirkou a společně jdeme dolů. U Vallotky dáváme delší pauzu, mě se dokonce podaří hezky na sněhu usnout.

Nad Gouterem se odcvakáváme z lana a na chatu dojdeme každý zvlášť. Já ještě stihnu potkat první družstvo, které je už na odchodu, a tak si aspoň s Petrem, Žanetou, Honzou D. a Honzou M. plácneme pěkně v klídku u chaty.  Na chatě to ještě Andy s Verčou zkouší na Kiliana, který jim dává košem a zas někam odbíhá. Máme toho dost a to nejhorší nás teprve čeká – sestup na Tete po skalách v rozbředlým sněhu a přeběhnutí kuloáru. Zase se vracím na lano jako ráno tak sestupuju s Andy, Verčou a Rosťou.  Jdu poslední, pak Verča, Rosťa a cestu vybírá Andy. Po úseku, kde je ocelové lano, nás čeká bloudění mezi skalkami, podle toho odkud Andy cítí jídlo. Sluníčko do nás pere, hodiny utíkají a vedle kuloáru létají šutry tak často, jako se v tunelu ve špičce prohání metro. Cesta začíná být nekonečná a nebezpečná. Všichni toho máme dost. Snažím se to trošku zlepšit proslovy: už jsme skoro dole, ještě pár metrů a bude to lehčí atd. Spíš tím ale holky seru a nálada není nic moc. Když už si myslím, že to bude dobrý, protože Verča se začíná něčemu smát, tak je to naopak ještě horší, protože se nesměje, ale zoufale si pofňukává. Do toho začne nadávat Andy, že ta cesta je někde v prdeli a my jsme v dost nepříjemným úseku. Snažím se Verču uklidnit, že je všechno OK a že je to dobrý. Trošku to narušuje Rosťa, který začíná v mokrým sněhu občas ujíždět a Verču tak vždycky trošku strhne, jako to děla se studentkami ve vysoké trávě. Naštěstí jsme navázání nakrátko, takže se vždycky nějak udržíme. Už mám toho taky plný zuby a chci, aby tohle peklo skončilo, ale kdybych začal ještě plašit i já, tak dolů nikdy nesejdeme. Nevím jak se nám to povedlo, ale nakonec nás Andy nějak z toho průseru vymotala a my pomalu dolézáme ke kuloáru, odkud je to už ke stanům slabá čtvrthodinka.

Uprostřed kuloáru ale vidíme viset lano a pohozený bágl. Když slezeme níž, volají na nás dva Češi, že nějaký Izraelec to dostal šutrem do hlavy. Když vidím postavu s krvavým obličejem a krvavým sněhem všude kolem, vím, že to není sranda. Volá se vrtule a malá Japonka spolu s Čechama balí Izraelce do folie a my čekáme pár metrů nad nimi na skále. Pomoct už nepotřebují, ale i tak čekáme. Francouzi s guidama je obchází a bez zastavení lezou přes kuloár dál. Během pár minut horské ticho rozbíjí burácivý hukot motoru vrtulníků.  Pár náletů, kontrola terénu a za chvíli se k nám snáší  první záchranář. To my ale nevidíme. Snažíme se zuby nehty udržet na skále, protože vítr od vrtulníke je tak silný, že mám pocit, že mě odfoukne jako peříčko. Zranění je vážnější a vrtulník tak nalétává s dalším záchranářem znovu a znovu.  My alespoň hlídáme, jestli nepadají další šutry. Víc pomoct nemůžeme. Nakonec Izraelce nakládají na nosítka a odlétají. Jeho Japonskou přítelkyni ale nechávají na místě. Ta je pořádně v šoku, bez lana a bez zkušeností. Čechům, kteří jí pomáhali, odfoukl vrtulní bágl a mačky. Domlouváme se, že ji dostanem přes kuloár a svedeme dolů. Jelikož ji ale vůbec neznám a vypadá nezkušeně, chci, abychom se přes kuloár nejdřív dostali my. Zase cvakáme presku do ocelového lana a přebíháme. Potok uprostřed je mnohem větší, skála obnaženější a skok do sněhové stěny delší. Ale není čas přemýšlet, a tak uděláme pár nejistých kroků v mačkách na holé skále, zašátráme pod vodou po stupu a za chvíli jsme na druhé straně. Udýchaní, vystrašení, ale v pořádku. Cvakám Andy a lano do presek k ocelovému lanu, připravuju volný konec pro Japonku a sbírám síly k dalšímu běhu zpět. Andy s Verčou nás budou jistit, Rosťa hlídat šutry. Řvu na Japonku a dávám jí instrukce, ať je připravená, a že musíme být sakra rychlí, asi jako huberťák při souloži. Skáču do potoka a po skále neohrabaně, jako právě narozená neohrabaná koza,  přebíhám k ní. Rychle ji navazuju na lano a přemýšlím, proč se mi tak klepou ruce a hekavě dýchám, když ve filmech vypadají akční hrdinové po mnohem větších výkonech nejen líp než já, ale k tomu jsou ještě sexy. Když už jsem s Japonkou na laně, přebíháme zpět. Snažíme se co nejrychleji to jde, protože mám pořád strach z toho zvuku, jak na vás letí kamenná lavina a neomylně si hledá cestičku k vaší mozkovně. Bojím se. Buší mi srdce jako nikdy a když se dostaneme bezpečeně zpátky, nemůžu popadnout dech a jsem rád, že sedím ve sněhu na zadku.  Balíme lano, holky jdou napřed a my s Rosťou si bereme pořád vyplašenou Japonku pod svá na lano a společně sestupujeme do BC. Trošku se s ní bavím, nese to statečně a už má domluvené spaní na Tete. Rosťa z toho vypadá zklamaně. Chtěl trošku exotiky. U stanů se s ní loučíme a konečně vypínám. Jsme na nohou skoro 24 hodiny, sluníčko zapadá a zase vykresluje kolem nádherné scenérie. Celodenní únavu jdeme ještě vysrat s holkama na záchody a už s nemůžeme dočkat, jak si zalezeme do stanů a zavrtáme se do teplých spacáků. Za jeden jediný den jsme toho zažili tolik, co nezažijete  v Praze za celý měsíc.  Celý den jsme se trápili, mučili, radovali, zoufali si a propadali panice.  A teď jsme v klidu a bezpečí ve stanu. Nic hrozného nás už nečeká. Máme za sebou vrchol, jsme v pořádku a ležíme ve spacáku, který je příjemnější než nadýchaná peřina. Nemusíme nic dělat, nemusíme nic řešit, nemusíme nic plánovat. Jenom se chystáme na zítřejší balení. Andy si připravuje nové kalhotky a zjistí, že na nich má obrázky nějakých dvou postaviček a ty mají na hlavě plastické kulaté bambulky. To by ji samozřejmě tlačilo. A tak se z kuchařky Andy stala švadlenka Andulka a s pomocí nožíku se snažila bambulky odpárat. Jelikož se tomu věnovala asi už půl hodiny a bambulky byly pořád na místě, ujal jsem se toho já . Vzal jsem nůž a bambulky jednoduše amputoval. Vypadalo to lehce a chytře, ale zjistili jsme, že po bambulkách zůstaly v kalhotkách dírky a ne úplně malé. No hlavně, že to nebude Andy tlačit.

Do spánku upadám přerušovaně a neklidně. Ještě se mi nepodařilo úplně vypnout a celý den hodit za hlavu. Čeká mne tu poslední noc a ráno sestup k zubačce. To je vycházka na pár hodinek. Je mi trošku smutno, že nám to končí, ale na druhou stranu jsem rád že to máme zase za sebou. Celou noc spím klidně a díkybohu nás ani nebudí Andy, ať jdeme čůrat. Ráno se všichni společně potkáváme mezi stanama a vyprávíme si ještě zážitky ze sestupu, popíjeme Honzův skvělej rum a prostě máme radost. Po snídani v klidu balíme stany a ještě víc v klidu sestupujeme. Já a holky jsme zase poslední. Na sněhových polích nad vláčkem s Mickaelem sjíždíme po zadku a cestu si tak děláme veselejší, a následující dny v Praze zase bolavější, rpotže jsem si narazil kostrč. U potůčku se oplachujeme a za pár chvil už společně čekáme na zubačku. Návrat dolů je trošku peklo. Po dnech odloučení od civilizace nás davy turistů neuvěřitelně rozčilují. Verču dokonce tak, že když si někdo sedl na její bágl, šla mu rozbít hubu. My ostatní jen pindáme a tváříme se nasraně. Po hodině vypadneme ze zubačky, jako když závozník vyhazuje pytle brambor. Akorát asi mnohem víc smrdíme. Dole se potkáváme s Jančou, která nejen že se neopálila a vypadá tak pořád stejně, ale dokonce ani nikoho nesbalila. Jak nečekané. Přejedeme do Chamonix, kde si dáváme hodinový rozchod a rozprchneme se. Pár nás jde do parku, kde si děláme piknik a užíváme si pěkného slunečního dne.

Náš výlet končí. Někteří se těší domů, někteří se nětěší a radši by zůstali. Všichni jsme si ale užili výborných několik dní s fajn lidma na skvělých horách. Jestli jsme k tomu daly vrcholy nebo ne už není tak důležité. Vrchol je bonus, třešnička na dortu, zlatý hřeb večera, ale celé v podstatě trvá jen pár minut. To, jak se Vám na horách líbilo, je úplně o něčem jiném. I když tam je člověk skoro sám a dá se říct, že bez lidí, tak zážitek z hor je pro mě vždycky tak dobrý, jak moc dobrých lidí tam se mnou je. A teď nás tam bylo skvělých všech 14 a myslím si, že kopec srandy, kterou jsme měli, byl mnohem větší než nějakej trapnej, 4810 metrů vysokej Mont Blanc.

Super ferrata Dachstein

Obvykle začínám report popisem posádky a hlavních charakterových rysů jednotlivých členů (většinou je to velikost poprsí, počet partnerů či partnerek v posledním týdnu, náboženské preference apod.), ale o těchto lidech jsem nevěděl zhola nic. Bohužel ani fotky na fb nemluvily pravdu, o čemž jsem se přesvědčil velmi náhle. Tehdá jsem nabyl dojmu, že vezu do hor členy nějakého grafického studia, co si umí hodně dobře pohrát s fotkami. Jediné, co mluvilo ve prospěch mně a Pavla, mého genderového kolegy, byla prostá matematika: jelo totiž sedm holek a my dva, což nám záviděl hlavně Milan Rálek, který zrovna slavil rok výročí Adrenalinu na komíně.

Já, Pavel a sedm statečných, z čehož bych tři po hmatu poznal - Moniku, Pavlu a Martinu - jsme jeli vstříc zážítkům. Moniku a Vlhkou buchtu netřeba představovat, Martině bych rád věnoval pár A4, ale na to není čas. Krátce jen to důležité. Z minulého bytu ji vyhodili, protože si tam prý v brzkých ranních hodinách vodila cizí chlapce. Má taky vaše sympatie?

Celá tato sestava ve mně ovšem vzbuzovala stejnou nejistotu jako vzbuzuje sličná thajská dívka v turistovi. (nutno podotknout, že nejistá byla i Andy doma) Po tom, co se nejmenovaní členové skupiny konečně po několika dnech shodli na souřadnicích, kde chtějí nabrat, jsme vyrazili. Bylo kolem půl jedenácté v pátek večer a všichni chtěli čůrat. Takže mekáč, čůrání, cheeseburgery, poslední ošplouchnutí a vyrazili jsme znovu.

Ačkoli jsem všechny upozornil na to, že přes noc jet nemůžu (protože spím), ocenil jsem jejich ledabylé ááááále místo remcání a ustrašených řecí (v tom je expert převážně Martina, ta se s plenou proti posrání snad i narodila) a věřil jsem, že s podobnou odvahou zdolají i Super ferratu Dachstein, kam jsme směřovali. I přes veškeré sliby, že si se mnou budou povídat, abych neusnul, jsem slyšel jen Pavlovo chrápaní a Moniky cucání palce. Naštěští mě z deliria probudil můj bratr, který zrovna někomu vyrazil zub a měl potřebu to se mnou probrat. Psal jsem si tedy sms a ltoval jsem, že jsem si taky nebouch. 

Na místo pod Dachsteinem jsme dorazili lehce po čtvrté hodině ranní. 14 eur za průjezd mi náladu nezvedl, rozcuchaný babinec v autě taky ne. Na parkovišti jsme vytáhli spacáky a dali si chvíli voraz. Spalo se mi báječně až do té doby, než vedle mě začal někdo šustit batohem. Šustil, cinkal, bušil, třásl. Najednou zvuk plynu hned vedle ucha, skřípání kamínků a srčení vody. Po dvou hodinách spánku jsem měl tepovku jak před útokem žraloka. Žíla na krku mi naběhla tak, že se málem utrhla a toho darebáka uškrtila! Hledal jsem palici, kámen, mobil prostě cokoli, čím tam mrsknu, ale v ruce jsem svíral pouze atefakt mého mužství. Když se voda začala vařit, vařil jsem se i já. Vzdal jsem to a hříšníka si poprvé prohlédl. Byla to Marcela, prokleté jméno. Vzpomněl jsem si na její profilovku z Facebooku, kde vypadá jak hlasatelka z televize Al Jazeera a radši ji to v rámci bezpečí nás všech prominul. Bezpečnost především, viď, Martino?:)

Vyspalý jak po naložení kamionu koksu jsem se začal balit. Poprchávalo a nikam se nám nechtělo. Pak docela chcalo, poprchávalo, chcalo, poprchávalo.. A tak jsme vyrazili. První komplikace se objevily dřív než pochýř z nových bot. Eliška, bytem vedle Radovana Krejčíře v Černošicích (Pavel ihned srovnával s barákem Míši v Křeslicích, ale ten má prý lepší štuk), si zapomněla rukavice. Pavel jí pujčil palčáky, já  po chvíli pěkné rukavičky na ferratu (kupodivu palčáky již nechtěla). Svého hloupého gentlemanství jsem ale záhy litoval, když jsem vytušil, že si večer po lezení nebudu schopný ani vyklepat. Eliška tento vstřícný krok však neocenila tak, jak jsem si plánoval. 

Od parkoviště k Südwandhütte je to asi 40 minut.  Už ani nevím, čím jsme si krátili čas, já pravděpodobně vymýšlením taneční sestavy na večer, Pavel byl v mysli již o dům dál, Monika řešila, co na sebe na sestup, Martina marně hledala lano, které jsem nechal v autě, Petra snila o melounech a ostatní holky prostě šly. Na chatce jsme si udělali pár selfi, já dokonce s vepříkem, kterého chtěl Pavel vzít s sebou a sežrat, holky skotačily na houpačce a po nutném hodinovém odpočinku jsme šli dál. Nástup na ferratu Anna Klettersteig je vidět již od chaty. Jedná se o takový velký trojúhelníkový kus skály, stojící před masivem Dachsteinu osamocený jak Pavel na vesnické zábavě. Z dálky působí male, zblízka ne. Opačně jak já. Když se vám povede ho vylézt, můžete pokračovat dál na ferratu Johann, nebo sejít dolu. 

Na popud Pavla, který nás navigoval asi jako google maps bez připojení k internetu, jsme se prodrali hustým houštím bez mačet a srpů, seběhli strmý sráz posetý stovkami malých a velkých kamenů, přebehli dvoumetrové zasněžené ledové pole, kde by si Martina jistě ráda nazula mačky, kdyby na ně měla, až jsme se postupně dostali k nástupu. Před námi již lezla skupina čechů s nějakou trapnou cestovkou, tak jsme raději počkali, ať od nás neokoukají techniku made by mountainstore. 

Lezlo se pomalu a táhlo se to jako stopa slimáka. Pár Rakušáků nás trochu zdržovalo, ale naštěstí nás později pustili. Ačkoli lezení nebylo tolik náročné, představoval jsem si to ještě lehčí. Byla zde dokonce místa, kde jsem se bál si udělat selfie. Úsek, kde chybělo lano, byl nahrazen lanem pleteným, kterým ještě Vinettou chytal bizony. Viditelnost jak přes upatlané brýle nám nebyla příliš nápomocna. Mohl jsem si užívat výhledy na Elišky pulzující lýtka, leč viděl prd. Nutno říci, že okramlovaný déčkový úsek dal holkám řádně zabrat a Eliška vzdychala jak při natáčení svého prvního krátkometrážního filmu. Její vysílení bylo znát převažně v přechodu přes plochou plotnu, kde bylo nutno hodně zatnout bicepsy. Trochu se nám rozklepala, tak jsem ji dal bonbon na uklidnění a cítila se jako tenkrát před školou s tím hodným pánem. Když jsme dolezli na vrchol Mitterstein, někteří jevili známky vyhynutí. Fičelo, slunce nikde a před námi dvákrat tolik lana a o poznání těžší úseky. Půl hodiny stepování a čekání na Pavla, Marcelu a Moniku nás taky moc nepovzbudilo. Stejně jako informace, že Monika na déčku spadla, přetočila se hlavou dolu a batoh se ji zasekl za kramli, takže se nemohla zvednout. Nicméně vypadala jako po nákupech v HM, no stress. 

Po krátké poradě, která trvala asi tři otočení země kolem své osy, jsme to vzdali a šli dolu. Raději živí s láhví v ruce. Seběhli jsme opět k chatě, kde jsme nakrmili jak sebe, tak i Kavčata žlutozobá, co nám doslova zobala z ruky. Cestou k autu jsem chtěl pobavit Petru historkami o seriových vrazích, ale Petra razantně odmítla, chtíc se bavit pouze o hezkých věcech. Nabídl jsem ji tedy, že se můžeme bavit o mně. 

Když jsem dole zjistil, že i výjezd z Dachteinu stojí 14 euro, pokud nemám jakousi Sommerkartu, rozhodl jsem se, že vydražím fotky nahatý Marcely a snoval tak plány na další den, které se, jak bzry uvidíte, staly skutečností.

Naším plánem B byla soutěska Silberkarklamm. Cestou jsme se stavili ve sparu dokoupit zásoby. My smrtelníci chlast, chipsy a kondomy, Petra melouny. 

V soutěsce jsme hledali vhodné místo pro nocleh. Pavel se snažil holky překecat na spaní v seníku, prý to bylo vždy snem jeho semeníku, trávit večer v seníku. Holky ale prokoukly jeho nestydatý úmysl a věděly, že není težké splést si stéblo sena se stéblem Pavla, a tak raději volily bezpečný nocleh vedle mě, jediného zadaného člena teamu. Poté co Marcela objevila zemědělskou usedlost s rekvizitami typu řetěz, kus kombajnu, pluh apod. jsme měli jasno. To bude dnes náš domov. Závora poslouží jako barový pult, mobil jako DJ a Monika jako GoGo tanečnice. Celá diskotéka je naše a vstup zdarma. 

Před diskotékou je třeba se řadně nakropit, aby člověk moc neutratil, i vzali jsme tedy nakoupené lahodné moky a odebrali se k jezírku, které nás s Pavlem svou teplotou proměnilo v ženy. Pavel neustále opakoval, že má rozeplou podprsenku, já zase dostal krámy. Tak byla ta voda studená. 

Naštěstí jsme se opili tak, že nám bylo jedno, kdo je žena a kdo muž a za své nové tělo jsme se nemuseli stydět. Inu, čas plynul a my se pomalu přesouvali na diskotéku. Monika měla oproti nám značnou výhodu, a to že ona je vždy oblečená jako na diskotéku, a to i když spravuje ucpaný hajzl. Na ferratách obvykla září jako panenka Barbie. Ostatní holky to trochu zahambilo a rozhodly se, ze ji předčí aspoň ve vlnění tělem a začaly se kdovíjak vykrucovat. Diskoška fungovala do vybití baterek našich mobilů, tedy časných ranních hodin. Oproti cestě z Dlouhé jste jen podlezli závoru a šli spát. Pavel se druhý den ptal, kdo si pamatuje na včerejší swingers party. Všichni mlčeli, jen Eiška si hrála s culíkem.

Noc byla tedy za námi.. Marcela si ráno odvičila jógu, Petra si zakřičela někde u potoka a u toho ukazovala ňadra sýkorkám, holky nedělaly vesměs nic, co by stálo za zmínku, a my s Pavlem jsme taky lelkovali, přičemž jsme pozorovali cvičící Marcelu, jak je ohebná.

Místo v 8:17 jsme začli lézt v skoro v deset. První jsme zkusili ferratu Hias, která je asi deset minut pěšky od vstupu do Soutěsky. Petra s Eliškou se k nám dnes nepřipojily a šly kamsi na čundr, mohly jsme je tady verbálně proprat. Hias začíná lanovým mostem, za kterým nastupujete na skálu a takovými cik cak výstupy jednou doleva, jednou zas nahoru, stoupáte. Je tu několik míst k odpočinku, ale žádné na čůrání. Ferrata se jeví jako zábavná, nikterak obtížná, ale ani jednoduchá. Uprostřed je ještě jeden lanový most, kde chtěl Pavel zase vyfotit. Nevím, co s těmi fotkami dělá, ale na náš nový web o ferratách ještě nenahrál ani jednu. Po cca 40 minutách jste nahoře, dolu se to dá seběhnout za dalších 10-15 minut a můžete rovnou na Rossinu, která taktéž začíná lanovým mostem. Jelikož je Rossina celá ve vertikální stěně, kam praží slunce jak na kožené sedačky mého bramboráku, odhodil jsem zábrany i triko a začal lézt za Pavlem. Za mnou se ihned vydala Romana, aby si také užila společnosti polonahého muže, což by mohlo být tento rok již naposledy (dle Petry a řeči její magie potká toho pravého až při nákupu kedluben v Kauflandu). Lezení utíkalo jak Usain Bolt Pistoriusovi a než bys řekl Pokemon, tak jsme byli nahoře. Oproti Hiasu to byla jedna dlouhá vertikála, samé stoupání. Za mě spokojenost. Poté jsme chvíli váhali, zda doleva či doprava, ale nakonec jsme šli doprava k chatě, tam si dali jedničku, pak za kamenem trojku a hurá k autu. 

Cestou jsme minuli jezírko, u kterého jsme včera popíjeli, a polonahou Moniku smažící se na slunci, jak si tam dělá selfíčka. Opalování je Moniky oblíbená aktivita, do které vráží co měsíc nemalé částky, a pak ji nezbývá na rozbité zrcátko. Jednou by chtěla vydat obrázkovou knihu 50 odstínů hnědé, která by se skládala jen z jejích fotek ze solárka.

Moniky hněď nás vyburcovala k zoufalým činům a chtěli jsme také ukázat své opálení. Jako první jsem se svlékl já, ale jelikož jsem se tři dny předím vytahoval, že mám lepší břišáky než uchyl Grey, odběhl jsem opodál a zůstal mimo verdikt dívčího soudu. Dále šla dolů propocená trika Marcely, Pavly a Martiny. Všichni čtyři jsme zakusili, jaké je to skočit do hromady ledu. Tak bych popsal pocit, který jsem měl první tři sekundy, pak už mě voda paralyzovala jak mučedníka elektrošoky. Výhodou bylo, že jsme viděli holky ve dva dny starých kalhotkách, což se vám mnohdy nepoštěstí ani v Dlouhý. Pavel měl bohužel zakázáno fotit. Věřím ale, že si vše vyfotil do mysli a každou křivku, která se mu vryla do paměti, přenese tenkým štetcem na plátno, které bude jednou viset na zdi první prodejny Mountainstore. Zazvonil zvonec a pohádky je konec. Jeli jsme domu.

MONT BLANC A BISHORN 7/2016 - BISHORN

MONT BLANC ČERVENEC 2016 - BISHORN

Je sobota ráno a já zase musím vstávat před sedmou. Cca před 48 hodinami jsem se vrátil z Chamonix a už tam jedu zas. Tentokrát nás bude 14, což slibuje pořádnou porci zábavy. Nicméně nutno podotknout, že děvčat bude jen 5. Což porci zábavy zmenšuje zhruba na polovinu. Zejména pak pro ostatní chlapce, jelikož skoro polovinu dívek jsem si do stanu zamluvil já a podle jsem tak využil roli organizátora.

Většinu reportů začínám představením naší skupiny. Teď to ale odfláknu. Ne, že by si to dotyční nezasloužili, právě naopak, protože všichni byli skvělí. Ale než bych nás představil, většina z vás by v lepším případě u čtení usnula, v horším případě by si tento papír vytiskla a utřela si s ním zadek.

Takže to vezmeme hopem, ačkoliv ani to tak rychlé nebude.  Chytří z Vás asi už bystře vytušili, že zase jedu já, Kuba a Andy. K nám se ze staré dobré party připojuje Verča, Janča z Brna a Mickael. No a ostatní s námi jedou prvně. Tak to hezky nasázíme: Žaneta, Věrka, Jirka, Rosťa, Petr, Hozna D., Honza F. Honza M. a Honza M. II.  Ano, přátelé, vzhledem k velkému počtu účastníků jsme opět zavedli zjednodušující pravidlo, že alespoň 25% účastníků musí mít stejné jméno.  Dva Honzové toto pravidlo vzali velice seriózně za své a dokonce vyrukovali i se stejným počátečním písmenem svého příjmení. Jelikož jsme to nedomysleli, značně mi to teď komplikuje psaní, ale těm dvěma je to evidentně u prdele a dál se jmenují stejně.  Pokud se chcete tedy o každém účastníkovi něco dozvědět, nezbude Vám nic jiného, než číst dál.

Celá banda se tedy společně rozjede z Prahy směr Plzeň. Dodávku kočíruju já a osobák splašeně ovládá Andy. V Plzni nabíráme právě Honzu M II. a i přes malé kufrování, kdy si Andy popletla Olympii s Plazou, se nám ho podaří nabrat. Nic už nám pak nebrání přejet hranice do země dálnic. Celá cesta je ve znamení neustálé rotace pasažérů mezi auty. Svádí se to na pohodlí a nepohodlí tu v dodávce, tu v osobáku, ale všichni ví, že jde vesměs jen o sympatie k řidičům, tedy že do osobáku to více táhne kluky, a do dodávky zase holky. V dodávce však holky vydrží jen chvíli, neboť testosteron tam jen stříká a ony tak nemůžou v klidu spát.

Když se dostaneme do Švýcarska, musíme rozlousknout jeden zásadní oříšek, který nám do nosu cvrnklo neustále se měnící nepříznivé počasí. Během cesty se předpověď několikrát změnila a vypadalo to, že se nám může časově vydařit i aklimatizace na Bishornu. Ovšem stále existovalo riziko, že se na nás ve zbytku týdne mráčky naserou a zahalí nám Blanc. Takže jít na jistotu nebo riskovat, ale mít lepší aklimatizaci a další 4000+ na pažbě? Dali jsme hlavy dohromady, někteří se je dokonce snažili dát blíž, než bylo vhodné a rozhodli, že dáme Bishorn. Zpětně to bylo naše naprosto geniální rozhodnutí, které by učinil snad ještě jen Stephen Hawking.  Rychle přenastavuju v hlavě navigaci, neboť se už ve Švajcu vyznám a naši karavanu směřujeme do Zinalu. Parkujeme na zastrčeném parkovišti, a jelikož se již stmívá, rychle stavíme stany.  Kdo s kým a proč netuším, jelikož všichni byli unavení z cesty, a tak si myslím, že k žádnému neplánovanému početí nedošlo, protože po pár minutách už plachtou mého stanu otřásalo hluboké chrápání.

Ráno se snažíme vzbudit brzo, a co nejdřív vyrazit na chatu Cabane du Tracuit. Hned od začátku se začínáme pěkně formovat do lanových družstev. I když by se asi spíš slušelo napsat, že hned od začátku já, Andy, Verča a Janča ukazujeme extrémní pomalost. Ne jen při výstupu, ale i při balení. Takže nás většina opouští a naše rychlá rota vyráží se zpožděním alespoň 20 minut za ostatními. Po stoupání přes rozkvetlé zelené louky, které jsou posety barevnou záplavou květů, a po překonání nástrah v podobě statných býků a roztomilých oslíků, se společně scházíme na skalnatém zlomu. Naše rychlá rota, která dorazila o dost později, zase začíná zdržovat, a tak nás rychlíci opět opouštějí. S Mickaelem jdeme ještě doplnit vodu, ale  to se nedaří úplně na výbornou, neboť Mickael, Francouz žijící v Praze, který tak z běžného výletu do hor udělal mezinárodní expedici, má ruce nešikovné jako střihoruký Edward a upouští jedno víčko někam po proudu do údolí, čímž Verču připravil o jednu funkční lahev. Sígr jeden.

Pomalu stoupáme výš a výš. Když píšu pomalu, tak myslím fakt pomalu.  Zastávky na fotky, čůrání a sraní jsou častější, než je zdrávo, ale nikomu z nás to nevadí. O to víc si užíváme výhledy na bílé ostré štíty. Ať chci nebo ne, tyhle pohledy ve mně vyvolávají tak uklidňující pocit, který se při pohledu na moje funící souputníky mění ve štěstí, a když společně vtipkujeme, přechází to v totální nadšení.

Kousek pod chatou, už na sněhových polích mě ze zadumané chůze probírá zvonivé „No koho tu nepotkám…“ Vzhlédnu a koho nevidím – Renču, se kterou jsme již několikrát na horách zkoušeli pokořit pár vrcholů. Hned se zdraví i s Verčou a Jančou. Pomalu se loučíme a v jejích očích vidím smutek, že nemůže jít s námi, protože tak přijde o krásné pohledy na můj zadek.

Když se dotrmácíme k chatě, stany naší skupiny už stojí. Můj, Verči a Andy nikoliv. Není nač čekat, beru lopatu a začínám kopat místečko pro naše noční radovánky. Když mám skoro všechno vykopané, holky mi seberou lopatu a chtějí vyfotit, že teda jako taky kopaly. Jsem omámen výškou a jejich parfémem, a tak jim, já debil, dělám fotky. Samozřejmě to vyznívá tak, že makaly hlavně ony. Stan nakonec v rámci možností stojí. Čaje jsou uvařené, a jelikož máme v naší družině několik nováčků, zkušený Honza D a Honza M II. se rozhodnou, že uvedou ostatní do tajů bezpečného pohybu po ledovci, a to se vším všudy. Přesouváme se k chatě a ve sněhovém svahu Honzové ukazují, co a jak dělat s lanem. Všichni si to pak zkouší a tahle lekce se klukům velice povedla. Já výuku opouštím předčasně, protože Andy s Verčou zůstaly u stanů a já se bojím o naše zásoby jídla, neboť Andy sežere, co může, a pochybuju, že by jí takové něžné stvoření jako je Verča dokázalo zastavit. Díkybohu si Andy snědla jen vlastní placatou Tortillu, ale tváří se nasraně, protože se nemůže tortill dopočítat – jedna jí stále chybí. Když jí pak večer najde ve stanu, její nadšení nezná mezí a máme s Verčou co dělat, abychom ji udrželi ve spacáku, protože chce běžet do chaty a pomocí světlic si udělat na oslavu nálezu Tortilly soukromý ohňostroj.  Když se cpeme do stanů, na tvářích dívek je vidět lehká závist, neboť ve stanu s Mickaelem spí Věrka.  A co si budeme povídat, o Mickaela by mělo zájem i pár jedinců mužského pohlaví. Na chlapcích je vidět závist také, protože ve stanu s Andy a Verčou jsem zase já. Jediná spokojenost je vidět na tvářích chlípníků Rosti a Honzy M II., protože mají ve stanu Žanetu a stan mají celkem malý. My s holkama máme stan velký, ale i tak většinu doby, kdy se chystáme na spaní, strávím zaházen bágly, vlhčenými ubrousky, podprsenkou a jídlem, jelikož holky prý nemají prostor. Jako správný Gentleman jsem si vydobyl místo uprostřed, jelikož jsem nechtěl, aby se holky mezi sebou hádaly, která bude spát u mě. Takhle si každá přijde na své. Toho využívá zejména Andy, která mi pod záminkou omaku hustoty peří mého spacáku Malachowski několikrát šáhne do míst, které jsou pro všechny dívky, až na jednu, zakázané. Když tento fígl na mě zkusí už potřetí, otáčím se a zbytek noci spím čelem k Verče, která je slušně vychovaná a její srdce v současné době jezdí na hřbetě jistého Italského hřebce.

Budík nás budí ve 3:00. Ve 3:30 chceme vyrážet. A protože jsme s holkama zásadoví, držíme se naší vysoko postavené laťky a zase zdržujeme. Naše pomalé družstvo nakonec doplňuje Janča a Rosťa a musím říct, že svým tempem zapadli skvěle. Druhé, neboli středně rychlé družstvo tvoří Věrka, Honza F., Mickael a Jirka. No a první mužstvo tvoří Kilian Jornet, Lewis Hamliton, Uelli Steck, Lance Armstrong a Usain Bolt. Neboli rychlíci Petr, Žaneta, Honza D., Honza M. a Honza M II. Tihle se mi mihli ráno před očima a skoro celý den jsem je pak nevidělJ. Vyrážíme tedy na ledovec, lano předpisově napnuté a naše tři skupinky pomalu stoupají vzhůru. Pozvolná rovinka se zvedá v nepříjemný prudký svah a mačky se zakusují do zmrzlého pevného sněhu. První a druhé družstvo stoupá svižně a spolehlivě. Patrně za to můžou takticky rozmístěna děvčata, před kterými se chlapci naparují, čímž zvyšují tempo. Zejména Petr chce zapůsobit, a tak žene jak nadržený býk vzhůru, což jistě ocenili tři Honzové na laně. V druhém družstvu zase chlapci nechali vést Věrku, takže se nahoru sunou se zraky upřenými na její zadek. Neviděli tak krásu vycházejícího slunce, které oranžově zapálilo sníh a svými paprsky malovalo krásu po ledovém sněhu. Naše super poslední družstvo už tak rychle nešlo. Zejména proto, že já ani Rosťa vlastně nemáme o dívky vůbec zájem, takže jsme se neměli před kým předvádět. A jelikož dívky měly zájem jen o Mickaela, nebo o některého z Honzů, kteří byli daleko vpředu, tak se taky zrovna nepřetrhly s nějakým výkonem. Tempo tedy nebylo valné, ale šli jsme. Jelikož mi přišlo velice namáhavé na ostatní řvát „STOP“ a posléze „JDEME“, rozhodl jsem se pískat. Brzy tak všichni na písknutí zastavili krok, aniž by museli zvedat hlavu a na písknutí, které jsem se snažil melodicky obměňovat, opět vyrazili vpřed. Zhruba od výšky 3400 metrů až do 3900 metrů sedá krize na Verču. Úsměvy, kterými mne do té doby zásobovala, jsou ty tam a přestávky tráví v předklonu. Občas zavrávorá a vypadá, že usne ve stoje jako Šípková Růženka. Nicméně ukazuje srdce bojovníka a pokračuje dál. Zhruba 200 metrů pod vrcholem jí krize opouští a její týdny vyběhaná forma je zpět. Naopak ale teď krize sedá na Andy a částečně i na Rosťu. Tempo máme tedy stále stejně „svižné“. Pokud bychom náhodou chtěli zrychlit, máme na laně Janču, která, dle svých slov, měla krizi od stanu až po vrchol. Nicméně jsme popřeli všechny zákony, které se popřít dali a po dlouhých 4 hodinách se dostali těsně pod vrchol, kde jsme potkali první lanové družstvo, které s úsměvy slézalo vrcholový sněhový výšvih. Na vrcholu jsme si ještě stihli udělat fotku s druhým družstvem a pak začalo naše charakteristické focení. Andy sama, Andy s Verčou, Andy s Verčou a Jančou, Verča sama, Janča sama, Rosťa sám, Rosťa s Jančou, Rosťa líbající Janči helmu, atd. atd. Kombinací je nekonečně mnoho a my jsme se tak nekonečně dlouho fotili. Když jsem si i já chtěl udělat fotku s Weishornem, sedíce na hraně vrcholu, ostatní ji museli mít také, a tak se naše kolečko fotek opakovalo. Když jsme už dostatečně promrzli, vydali jsme se dolů. A šlo se panečku pěkně rychle. Během pár minut jsme byli pod výškou 3900 metrů a Verče, která má patrně předky někde mezi šerpy v Himalajích, se opět udělalo zle. Sestup jsme zpomalili a na ledovcové plato se tak dostali už pod rozpáleným sluncem, které způsobovalo, že jsme se bořili jako kreténi.

Dobrá nálada z vrcholu a perfektní spolupráce byla ta tam. Já už byl taky hotovej a při krátké přestávce jsem si schrupnul. Po pár metrech už nervy všech cákaly jako rozbouřený pacifik v bouři a celé to vyústilo v odepnutí se od lana a slavností doražení ke stanům v několika minutových rozestupech. Na nervy je nejlepší spánek a tak se každý odebral na zasloužený odpočinek do stanu. První družstvo mezitím složilo stany a vydalo se na sestup. Po růžových snech, kdy nám skákající zajíčci a hopsající jednorožci přinesli na rty opět úsměv, balíme stan a i my vyrážíme dolů. Naše zpomalené tempo nyní postihne i Honzu M II. Mickaela, Rosťu a Žanetu a tak všichni sestupujeme společně. Přestávka střída přestávku a spíš než nohy nás teď bolí prdele z věčného sezení. Do toho ještě čekáme na Janču, která si při gymnastické sestavě, kterou chtěla zapůsobit na Rosťu, udělala něco s kolenem. Sníh vystřídala tráva a kameny a sestup se pomalu ale jistě stával utrpením pro každého. Doslova muka prožívala Andy s Veru, jejichž zhýčkané nohy dostávaly pořádně zabrat. Několik hodin boje s gravitací a my se díkybohu dostáváme k autu, kde na nás spokojeně čekají ostatní. S Mickaelem na nic nečekáme, očucháváme se a společně se jdeme radši umýt do potoka.  To, díkybohu, děláme skoro všichni a v autě se tak bude dát v rámci možností vydržet. Jirka otvírá již několikáté pivko, neboť využil volnou chvilku a kdesi ze svého rezervoáru vydoloval zbytek energie a doběhl si pro svůj chmelový ioňták. Pokud jsme byli v blízkosti auta, mohli jste si vsadit, že potkáte Jirku s pivem v ruce :)

Do auta se zas poskládáme tak, že v kufru není místo už pro nic, takže i kdybychom našli zlatou cihlu, máme smůlu. V autě kdo může, spí, kdo nemůže, kouká kolem,  nebo se učí již po několikáté písničku od Editors, která se sama od sebe stala naší hymnou. Do Chamonix klesáme kolem deváté večer, a tak před sebou vidíme vrchol Mont Blancu ozářený zapadajícím sluncem. Jedním slovem nádhera. Vidět toho velikána před sebou nás všechny naplňovala očekáváním, protože všichni jsme měli v plánu se pokusit o vrchol během následujících 48 hodin. Chamonix jen projedeme a parkujeme na jistotu u našeho oblíbeného parkoviště s luxusní toaletou uprostřed lesa. Jelikož o tomto voňavém skvostu vím jen já a Andy s Verčou, odcházíme srát se slovy, že jdeme někam do lesa. Až potom ostatním prozrazujeme toto úžasné tajemství, ale méně chápající jedinci si myslí, že si z nich děláme prdel, a tak skutečně chodí srát do lesa. Slovy Mickaela: Chudák v lese. Do stanů se opět rozmisťujeme velice rychle a podle sympatií. Vzhledem k tomu, že většina je šťastně zadaných, ženatých či v nějakém jiném svazku, o detailech noci pomlčím a neprásknu nikoho, neboť mi Mickael, Rosťa, Honza M., Honza D., Petr, Honza F., Honza M. II a Jirka dali každý po 20 eurech, ať o téhle noci, kdy se tulili k holkám, nepíšu. Takže se nic nedozvíte.

No a co nás čekalo ráno za překvapení? To se dočtete v dalším článku J

MONT BLANC 6/2016

MONT BLANC

Mont Blanc – 4810 metrů vysoká, sněhem a ledem pokrytá hora. Rozpraskané zubaté ledovce, ostrá skalní žebra, jehlovité skály. Takřka nemožné na ni vystoupit. Jakmile se o to člověk pokusí, hrozí mu nebezpečí v podobě sněhových i kamenných lavin, extrémní zima, desítky metrů hluboké trhliny, ostré hřebínky… Tak asi takhle mohla o Blancu přemýšlet stařenka pasoucí kozy dole ve vesničce Chamonix ve Franci někdy v roce 1785, čili rok před tím než 8. srpna 1786 Jacques Balmat a Michel Paccard poprvé vystoupili na vrchol Mont Blancu. Nyní se sem davy jen hrnou a rozhodli jsme se tak učinit i my.

A kdo všechno letos zkouší štěstí? V prvé řadě jako vždy, já, Kuba. Otta, statný chlapík, pracující v Rakousku a souloužící ve Varech. Pavel, IT guru z Prahy, který si neumí v telefonu zapnout data. Michal, tichá voda z Hradce nebo z Pardubic. Nevím přesně, jelikož je tichý. Petr Baník Pičo, který se k nám přidal asi dva dny před odjezdem a do všeho se pouští stejně po hlavě. Monča, diskotékově barevná počerničanda, která do base campu tahá šampón.  Věrka a Radka, sestry, které se rozhodli zkusit něco, co nikdy nedělaly, a také chtěly s pořádnýma chlapama do hor.

Pár dní před odjezdem, kdy počasí létá jako rozverné děcko na houpačce, rušíme aklimatizaci na Gran Paradisu a posouvám odjezd na sobotu ráno. Posbíráme se po Praze a po krátkém, šestihodinovém nákupu stanu v Plzni, se kolem třetí hodiny odpolední dostáváme k našim západním sousedům. V Německu letíme jako vlahý mořský vánek a za stmívání děláme první selfie u jezera. Pavel je nadšen, že je konečně u Bodamského jezera a toto nadšení mu vydrží celý týden, než při zpáteční cestě zjistíme, že se jedná o jezero Ženevské.

Po desáté hodině se už šplháme krouticí se silnicí nad Martigny a před půlnocí projíždíme rušné Chamonix, kde máme co dělat udržet Pavla v autě, jelikož chce skočit do okolních hlučných barů a navazovat kontakty. Francouzsky samozřejmě.   Našeho šedého oře parkujeme na malém parkoviště u lesa. Gentlemansky necháváme děvčata spát v autě a sami si bereme karimatky a spacáky a jdeme si lehnout pod zastřešenou informační tabuli. Po pár minutách, kdy si otevřeme první pivko na dobré spaní, vyskakuje Otto ze spacáku a pisklavým hlasem sedmileté dívenky fňuká, že ho něco kouslo do nožičky. Ostatní chlapáci se podívají kolem sebe a začnou zběsile nadskakovat a tančit kozáčka. Důvod je prostý, pod nohama nám kličkují krvelačné bestie černých mravenců. Spokojená příprava na spánek je zničena. Boj se stovkami protivníků je marný, a tak vytahujeme Peťovy bílé trenky, děláme z nich vlajku míru a pomalu ustupujeme k autu, kde si bereme stany a za tmy je jdeme stavět dál do lesa.  V noci už nás další šelmy nenapadly, jen Pavel vypadl ze stanu. Ale aspoň se tak vzbudil s výhledem na zasněžené vrcholky masivu Mont Blancu.

Ráno vstáváme svěží a odpočatí a hned běžíme do Chamonix, zjistit v Domě Horských Vůdců aktuální stav. Po krátké konzultaci a návštěvě McDonalda, kde se skoro všichni vysereme na záchodě za nákup jednoho cheese, skáčeme do auta a za chvíli parkujeme v Les Houches, symbolicky u hřbitova. Zde se mnozí z nás pokoušejí o nemožné – narvat svou výbavu, jídlo, hadry a miliardu kokotin do báglu. Každý to řeší jinak – Monča se snaží jídlo nastrkat klukům, Michal si ověšuje bágl, Petr si ověšuje tělo, a Pavel to vyřešil šalamounky – bere si druhý menší baťoh na břicho. Nutno říci, že toto řešení jsem ještě neviděl a troufnu si tvrdit, že ve více jak 200 leté historii dobývání Mont Blanc bude tento počin zaznamenán prvně. Ale 6 konzerv je prostě 6 konzerv a ty se jen tak někam nevejdou.

Startujeme v 1050 metrech, což je, jednoduše řešeno, hrozné. Cesta lesem tvrdě stoupá a mnozí začínají nadávat na váhu svých baťohů. Bohužel všichni drží slušné tempo a já se tak nemohu s někým svézt a dělat, že na dotyčného čekám. Když se dostaneme ke staré kamenné chatě, máme za sebou skoro 800 metrů stoupání. Pavlovi musíme trošku opravit baťoh, jelikož si ho nekoupil na mountainstore.cz, ale s vidinou ušetřených drobných, které už viděl mizet za kalhotkami kroutících se slečen u tyče v Darlingu, pořídil batoh na tržnici a kvalita se hned ukázala, neboť má utržené, co se utrhnout dalo. Proto, aby vůbec došel na chatu, se rozhoduje cestu si ulehčit, a využít tak vláček jedoucí  na  Nid d'Aigle. Hned se k němu přidává Monča a Věrka. My ostatní pokračujeme kolem trati a skrz tunel docházíme ke konečné zastávce a čekáme na naše lenochy. Vláček s rachotem došplhá k nám a s davy turistů z vlaků vylézá Věrka i Monča a po pár minutách z něj vypadne i Pavel se svou batožinou.  Čas, kdy jsme odpočívali a naparovali se před Radkou je u konce a zase si bereme ty těžké svině na záda. Já odhazuju tenisky a beru pevný botky na své znetvořené nohy a už to můžeme spokojeně bušit ve sněhu. Okolní výhledy jsou naprostá pecka, protože je vidět asi na 10 metrů, jinak je bílo, jak při natáčení bukkake filmu. Možná je to dobře, protože kdybychom viděli, kam až musíme dojít, asi se na to většina vysere. Hodiny stoupání nás dovedly po skalnatý úsek, kde se značně cesta ještě více zvedat a metry ubíhají. Otto je o několik stovek metrů nad námi a my ostatní využíváme každou záminku k zastávce. Tu je to pití, tu je to chcaní, tu je to přerovnání báglu, tu je to fotka. Po šesté večer tak nakonec dorážíme na místo našeho base campu. Jsa chytrý, domluvil jsem spaní ve stanu s Ottou, který nezahálel a už nám vyhrabal plošinu pro stan. Jelikož ho máme hned postavený, neváhám a jdu pomoct holkám. Stoupnu si tedy vedle stanu a radím, že mají plošinu moc malou nebo šikmo. Jistě to ocenily. Každopádně na lopatku jsem ten den nešáhl.  Večer jdeme ještě zevlovat na chatu, kde si dáváme něco do nosu a hrajeme kamenné tváře, neboť pod stolem se nám neustále motá starý pes a velice mladý, asi čtyřletý, francouzský hošík. Toho si oblíbil hlavně Otta. Když ležíme ve stanu, musím ještě několikrát okřiknout holky, ať už mlčí, neboť do celého dřímajícího BC se ze stanu ozývá: „Jéé, já si lehla na voňavku.“ „Aaa, nemůžu najít ponožku“ „Uuu, ležíš mi na vlasech.“ „Ooo, strčila jsem si tam cepín“ a podobně.

Výstup na Gouter

Ráno vstáváme s úsvitem a chystáme se na aklimatizaci na chatu Gouter. Jelikož jsme včera vystoupali přes 2000 výškových metrů, někteří pociťují únavu, která se u Monči, Peti a Pavla projevuje stejně – na nějakej aklimatizační výstup serou. Jelikož je Peťa zmrzlej jak Hillaryho nudle při lezení na Everest, dávám mu do stanu teplejší spacák. Pavel se chystá spát, ale je ze stanu donucen vylézt, protože Monča vyžaduje čaj. Nevím, jakou mají domluvu, ale musí to být minimálně 2 hodiny rozkoše, neboť Pavel bez řečí vyskakuje a začíná dělat čaj. My ostatní, já, Otto, Michal, Radka a Věrka, začínáme stoupat sněhovým polem pod mohutnou stěnu. Hned prvních 150 metrů nás pěkně zahřeje a za chvíli už skáčeme přes kameny a docházíme k legendárnímu kuloáru. Jedná asi o 60 metrů široký žlab, nyní vysypaný sněhem, přes který je natažené ocelové lano, několik metrů nad zemí. Jeden chybný krok a člověk se proletí několik set metrů do údolí a dole ho můžou sbírat jako rozsypanou čočku. Nejhorší ale je, že kuloárem neustále létají kameny. V horském tichu zaslechnete dunivé puknutí a pak tupé údery kamene o skálu. O pár chvil dál, s rychlým hvízdotem proletí několik metrů od vás salva kamení. Anebo taky jen několik centimetrů od hlavy. Kameny si cestu nevybírají a skotačivě létají po celé délce žlabu. Žlab odjišťujeme a rychle přelézáme. Když jsme na konci, chystá se ho po nás přejít trojice Francouzů. Po pár metrech proletí kuloárem kámen, jako první vlašťovka a tak s brzdnou dráhou v trenkách utíkají zpět a spolu s námi se schovávají za skalní bariéru. Počkají, až to přepadá a když nastane uklidňující ticho, přebíhají, neboť doufají, že hned po sobě další kameny nepoletí. I když se na to nedá vždy spolehnout, je to alespoň malá berlička jak bezpečně kuloár přeběhnout.

Hned po kuloáru nás čekají ocelová lana a relativně pevná skála. Pak traverz sněhového pole a stojíme kousek pod skalnatým žebrem, po kterém půjdeme skoro až na horu. Chata Gouter se zdá být už o dost blíž, ale stále nás čeká asi 500 výškových metrů. Oblézáme skalní bloky, lezeme přes kameny, mačky kopeme do sněhu a cepínem udržujeme stabilitu. Jdeme nenavázání, sníh i skála jsou ranním mrazem ještě zmrzlé a drží. Metry nabíhají jako čárky piv na hospodském účtu a my lezeme dál a dál. Další skalnatý práh je zajištěný lany. Otto je výrazně vpředu, pak leze Michal s Radkou, kteří nalézají do nepříjemné nezajištěné skály. My s Věrkou jsme pozadu, neboť fotky jsou také důležité a díky tomu nás jeden guide posílá lepší cestou a my se tak tomuto místu vyhýbáme a před koncem skalního úseku Michala s Radkou doháníme. Zde se pro jistotu navazujeme na lano a přes několik sněhových polí stoupáme výš. Ottu už nevidíme, zato vidíme okolní stometrové srázy, kam nás jediná chyba může bez pardonu poslat. Čeká nás posledních 100 metrů po skále, naštěstí s ocelovými lany. Horko těžko se s lanem vyhýbáme sestupujícímu davu a pomalu se suneme dál. Tři hodiny lezení se na nás projevují a Věrka si žádá častější odpočinky. Už vidím hranatou evakuační chatu, u které výstup končí a tak se jí snažíme popohnat. Já se snažím Věrku rozhýbat pohledem na svůj zadek, Radka zprvu vlídnými slovy, později výhružkami. Michal na konci lana Věrku popohání tichem. Nakonec se po 4 hodinách dostaneme nahoru. Věrka sebou plácne do sněhu a my ostatní se konečně můžeme pokochat pořádnou horskou scenérií. Zelené výhledy do údolí jsou fuč a nás obklopuje sněhové království. Ty pohledy jsou přenádherné a brzy probírají k životu i Věrku. Děláme pár fotek a přesouváme se za Ottou na chatu Gouter. Na krásné nové, ale předražené chatě posedíme, popijeme, zaklimatizujeme se a musíme sestupovat. Sluníčko po poledni už pálí do stěny. Je horko a sníh se taví jako dívčí srdce při pohledu na Dana. Navazujeme se na lano a slézáme opatrně dolů. Cestou oblézáme davy, které mají v plánu dojít na Vallotku a i přes zákaz tam přespat. Ačkoliv je sestup nepříjemný a nebezpečný, sestupujeme nakonec docela rychle a všechny záludnosti zvládáme s bravurou. Před kuloárem cvakáme do ocelového lana presky, do nich vlastní lano, a jako zástup trpaslíků drobnými krůčky kuloár přelézáme. V jeho středu už nyní padá do údolí potůček. Do BC sjíždím po prdeli, stejnou techniku pak zvolí i Věrka. U stanu nás čeká trojice odpadlíku s úsměvem na rtech. Nevíme, co celý den dělali, ale jeden stan má zlomenou tyčku a spacák mi byl vrácen značně vlhký. Rychle tavíme litry vody a bez zbytečných prodlev lezeme do spacáků. Holky jsou dnes překvapivě potichu. Radka s Věrkou po těžkém výstupu a Monča po dni zábavy s Pavlem a Petrem.

Vrcholový den

23:30. Melodie budíku je otřesná. Šátrám ve spacáku, vypínám ho. Sakra, vždyť jsem ještě ani pořádně neusnul. Otto spěchá na záchod, využívám uvolněného místa ve stanu a rychle se oblékám. Kolem půlnoci chceme vyrážet. Klasický navlíkání sedáku, cvakaní cajků, plnění báglu… odchod se nám nakonec posouvá na půl jednou. Věrka po včerejším náročném výstupu radši rozumně zůstává ve stanu s tím, že Blanc na ní rok počká. Mám chuť vlézt k ní do stanu a taky v klidu spát. Ale nedá se nic dělat. Zbylých sedm statečných vyráží. Aklimatizace zabrala, odpočinek taky a tak poměrně slušně stoupáme. U kuloáru si na lano cvakáme ještě dva Čechy, kteří mají jen ferratové sety a převádíme je.  Za tmy nabíráme výšku až závratně rychle, lezeme v bezpečných rozestupech, Otto vpředu, za ním uhání Pavel a Radka.  My s Michalem jsme někde uprostřed a pod námi si lezení užívá Monča s Peťou.

Po necelých třech hodinách se vynořujeme u Gouteru a po sněhovém hřebínku se dostáváme na obrovský sněhový svah, kterým musíme nastoupat 400 výškových metrů. Děláme dvě lanová družstva a postupujeme. Máme dobrý čas, nechceme se odtavit, a tak nastavujeme tempo – 30 kroků a pauza. Když atakujeme hranici 4000 metrů, která už je pro každého výškovým rekordem, začíná Monča lehce naznačovat, že se nám na to vysere. Toho, anebo příslibu dalšího dne v její společnosti, využil Pavel  a také vede myšlenky nad smyslem stoupání na nějaký kopec v noci a v zimě. Po pár minutách se společně přesvědčili, že je to fakt na hovno a že 4000 metrů je dost, a tak je odcvakám z lana nechávám je jít společně do tmy. Ostatní bez řečí pokračují. Stoupáme nekonečným svahem vzhůru, had čelovek lidí, kteří startovali z Gouteru, je nad námi. Za námi jen pár světýlek, jelikož jsme z Tete startovali hodně brzy.  Když jsme kousek pod vrcholem Dome du Gouter, černá tma se začíná projasňovat a první sluneční paprsky nás přivítají na platu pod nouzovou chatou Vallot. Fouká mrazivý vítr, sluníčko ještě nehřeje, a jelikož jsem se s ostatními ještě necvakl na lano, vyrážím rychleji na Vallotku. Po strmém stoupání do ní zalézám. Přivítá mě slušnej smrad a bordel, spoustu alu folií roztrhaných na malé kousíčky. Jeden kus si beru a sedám si. Kolem mě posedávají a polehávají další horolezci, evidentně je každý vymrzlý a hotový. Za chvíli přichází Otto, Michal, Radka a Petr. Sedají si vedle mě a bez řečí čekáme. Divný je, že vůbec nevím na co. Já asi desetkrát zaklimbám a na chvilku usnu. V sedě. Mám strašnou zimnici a jen se klepu. Radka mě balí do další fólie. Z letargie nás probouzí Otto, který chce jít dál na vrchol. Petr se přidává. Já se nějak probírám a říkám, že půjdu taky. Radka s Michalem vzdávají, na dalších 500 výškových metrů se necítí a počkají na Vallotce. Nebo spolu mají nějaké úmysly. Bůh ví.

Dál tedy pokračujeme jen ve třech. Vážeme se na lano. Jdu první, pak Petr a poslední Otto. Držíme tempo 30 kroků a pauza, ale při prvním strmějším stoupání ho redukujeme na 15 – 20 kroků a pauza. Sluníčko svítí, ale jeho paprsky láme studený vítr do změti jen lehce ohřívajícího paprsku. Hory okolo nás bíle září jako Vaše vysněná láska z první třídy ve svatební den. Propasti spadající z hřebínku dolů se zdají nekonečné, ale člověk už si zvykl, a tak rozhodně kráčíme dál.  Čím jsme výš, nebe je modřejší a problémy všedních dní zůstávají někde v údolí. Stejně tak ale i radosti. Plahočíme se tady pro nic bez jediného důvodu. Bolí to, studí to. Je to nepříjemné. A stejně jdeme dál. Každý krok pronásleduje myšlenka „vysrat se na to“, tak věrně, jako Jerryho pronásledoval Tom.  Monotónní stoupání přerušuje sněho-ledová stěna odtrhu, která se musí zdolat pomocí fixního lana. Na nějaké frajeřiny nemáme sílu, a tak po něm prostě vyšplháme. Když se přehoupnu přes hranu, žaludek se mi stáhne a skoro se pobliju. Padám na zem a vydýchávám, než vyleze Petr. Vyapadá, jako když se vrátí v šest ráno z gay baru.  Stoupáme dál, svah je příkrý, hřebínek úzký. Sestupující postavy proti nám, bez výrazu, bez obličeje, oznamují, že už je to jen pár metrů. Bohužel máme výškoměr a tak víme, že je to ještě 100. Čas už přestal existovat. Frekvence kroků se stěží dostane na 10 v kuse. Jídlo ani pití v našich myšlenkách vůbec nefiguruje, jsme rádi, že v nich udržíme to, že jsme tři na laně a musíme naše tempo sjednotit. Po vyšlapaných schodech, které jsou vystaveny přímo nahoru a jen čekají, až po nich vyběhneme pro modré z nebe, se dostáváme na vrcholový hřebínek. Už nestoupá, jen se táhne dál k obzoru na velkou oblinu. A to je vrchol. Žádná dramatická, nebe rozřezávající skalní jehla. Velká bílá oblina, kterou by ocenili jen golfisté jako zajímavou část hřiště. A naše deseti-hodinová dřina směřuje právě k takovému bílému nic. Máme ohromné štěstí a na celém vrcholu jsme úplně sami. Nikde ani noha, dokonce se ani nikdo neblíží. Co cítím? Cítím radost. A hrdost, že jsem to zase dokázal. Oproti loňsku, kdy mě dostala totální euforie, to ale takové nadšení není. S klukama se objímáme a fotíme. Fouká studený vítr a hledá si cestičky mezi vrstvami oblečení k naší kůži.  Myslím si, že fotek dělám spousty, ale v údolí zjistím, že jich bylo jen pár. Koukám se kolem sebe a užívám si prázdnotu a vědomí, že v okolí stovek kilometrů jsem teď jen já, Otto a Peťa nejvýš ze všech lidí. Samozřejmě tím ignoruju desítky čar od letadel nad mojí hlavou. V mysli rozešlu vzdušné polibky všem, na které si vzpomenu a které mám rád, a doufám, že doletí. Holkám, kluků i psům. Kočky nemám rád. Každý si dopřejeme chvilku pro sebe, ještě jednou si plácneme a pak někdo z nás vysloví to nepříjemné „Jdeme dolů“.

I když jdeme opatrně a pomalu, má člověk pocit jako když běží. To co hodiny lezl na vrchol má za pár minut seběhnuté. Za chvilku se proto spouštíme z lana u odtrhu a odpočíváme. Při té příležitosti pro změnu usnu. Budí mě Otta a pokračujeme dál. Jdu zase první, Otta občas pokřikuje na Peťu. Když se otočím, tak místo věčně usměvavýho Petra vidím bezvýrazný spálený obličej… Víčka sotva drží otevřené. Lijeme do něj s Ottou vodu a cpeme do něj energy tyčinky. Petr má krok dost vrávoravý a v některých úsecích sotva stojí na nohou. S pauzami se kolem 11 dostáváme na Vallotku, kde si Petr lehá a hned usíná. Radka s Michalem na nás počkali. Otto nechce promrznout, a tak vyráží na Gouter za Pavlem s Mončou. Po půl hodině do Petra cpu další energy tyčinky, navazujeme se na lano a sestupujeme. Z Valottky sbíháme přímo směr Gouter, jdeme rychle. Kousek nad chatou, kdy se zase nastupuje na sněhový hřeben, se Petr zase začíná motat. I když to není prdel, když nám povídá, že ho rozhodil foukající vítr, který by v ten moment stěží hnul s lístkem břízy, kouknu se na Radku a společně se na sebe smějeme. Víme, že je to vážný, ale zároveň je to vtipný. Petrova nemohoucnost nasadit si brýle je komická, jak černobílá groteska. Radka do něj i přes protesty cpe prášek a docházíme na Gouter. Tady se shledáváme s ostatníma. Ani nevím, o čem se baví. Jen Pavel zase něco povídá o hezkých Polkách, které potkal cestou a jestli došly na vrchol, jestli jsme je viděli a jestli jsme mu sehnali číslo. Monča je evidentně spokojená, neboť je zde fajn toaleta a teplo. Jediný problém ji tak dělají její pár dní nemyté vlasy. Petr nic takového neřeší, lehá si na lavici a spí.  Domlouváme se,  že Otto, Michal, Pavel a Monča půjdou , už dolů. Já s Radkou svedeme nějak Petra. Radka se mnou zůstala protože si nestihla uvědomit, že nepůjde o klasické svádění, ale o svádění na laně. V 15:00 budíme Petra a při pohledu na něj ho necháváme ještě spát. To samé děláme ještě v 16:00. Zase se nám nelíbí, tak se přemísťujeme do chodby kde je větší klid a spíme tam další hodinu. V 17:00 už není moc co vymýšlet a tak se chystáme na cestu. První jde Radka, pak Petr a já to jistím shora. Čeká nás opět nepřijemný úsek z Gouteru na Tete Rousse. Nemám ho rád. Jediný chybný krok a můžete se proletět až do údolí. Petrovi spánek prospěl a tak postupujeme relativně bezpečně a jistě dolů. O několik set metrů níž však probíhá jiné drama…

Otto, Michal, Pavel a Moniky se už dostali k pověstnému kuloáru. Cvakají si presku s lanem na ocelové lano a přebíhají. Jelikož je teplo, stžedová část je už jen holá skála, po které tečou proudy vody a za ní se musí nalézt do sněhového svahu asi dvoumetrovým výšvihem za pomoci cepínu. To všechny trošku zbrzdí. Když na řadu přichází poslední Otta, je slyšet klasický hrozivý zvuk bochání kamene o skálu. Dolů letí kámen velký jako starý televizor. Jeho lajna je jasná. Otta se snaží vmáčknout do sněhové stěnky. Kámen těsně před ním naráží do skály a rozlamuje se. Větší část Ottu mine, ta menší ho trefuje do paty. Mačka letí někam do údolí a Otto za ní. S Mončou to trhne, když se lano napne ale společně s Pavlem a Michalem Ottu udrží. Nekonečně dlouhé vteřiny se nic neděje. Lano je napnuté a Otta někde dole. Hrobové mrtvolné ticho přerušuje jen tyskající proud vody. Všichni vědí, že Otto na laně zůstal, ale už neví, ani nemohou vědět, jestli přežil. Jeden kámen změní sestup pár desítek metrů nad táborem v hrozivé chvíle. Když se Ottovi bez mačky podaří s cepínem a s pomoci lana vyšplhat trošku výš a ostatní tak vidí jeho bílou helmu spadne další kámen – všem ze srdce. Společně se vydají ze všech sil a vytáhnou Ottu nahoru a pryč z kuloáru a do bezpečí. Všichni si prožili jedny z nejhorších chvil, ale zvládli to skvěle, líp, než by to zvládlo mnoho zkušených horolezců. Tuhle příhodu se dozvídám až po našem sestupu do BC, který jsme bez úhony s Petrem a s Radkou zvládli. Na nic moc nečekáme a vyndaváme Tullamorku a připíjíme si. Na Ottu. Člověk si uvědomí jak málo stačí a všechno může skončit špatně. Vrchol je naprosto nedůležitý, pokud člověk v pořádku nesejde dolů do údolí. A tam na něj ale čeká možná ještě mnohem více nástrah, než nahoře na horách.

Na nějaké delší popíjení není čas, jsme totálně unavení. 20 hodin na nohách je znát. Lehám si do stanu a snažím se usnout. Nejde mi to. Zítra budeme balit a sestupovat. Je to skoro až smutný. Uvědomuju si, že mi tu bylo s ostatníma hrozně dobře. Ani jsem nečekal, že to půjde tak bez problémů. Minimální zkušenosti, ale každý si hrábnul na dno a vylezl kam to šlo. A že to bylo pořádně vysoko. Nikdo neremcal, nebrečel, nepanikařil. Každý bojoval a zvládl to. Každý si odhadl kdy má dost, otočil to, nebo zůstal, a neohrozil tak ostatní. A když jsem nad tím tak přemýšlel, tak jsem zjistil, že jsme si všichni hrozně sedli. Úplně přirozeně, bez nějakého nadšení jsem začal všechny mít rád. Jsme doma necelých 48 hodin a už jsme si domluvili další společnou čtyřtisícovku ještě letos a přiští rok znovu Blanc. To myslím mluví za vše.

Ráno vstáváme až se sluníčkem a balíme. Ačkoliv si to říká o smutnou náladu, my se smějeme, protože je prostě sranda. Snažíme si sbalit náš tzv, technický stan kam dáváme lana a bágly, což je plážový stan pro děti od 2 – 5 let s obrázkem Dory, což je, jak jsem pochopil, nějaká animovaná ryba z nějakýho filmu. Se sestupem se moc nepářeme. Seskáčeme skalnatý hřeben a po svahu letíme dolů. Petr letí doslova a napřed posílá svoji karimatku a cepín. U horní stanice vláčku děláme ještě poslední společné fotky a rozdělujeme se. S Ottou, Michalem a Petrem sestupujeme dolů po svých a ostatní jedou vláčkem a lanovkou. Pavel má konečně šanci  zapůsobit na všechny tři holky najednou. Dole se ale dozvídáme, že si vybral obsluhu lanovky, se kterou si stihl vystřihnout několik selfíček.  Už v autě se přesunujeme k vodopádu, kde přebalujeme  bágly, jíme a pijeme všechny piva co máme. Bohužel nám jich šest sprostě ukradl proud vody pod vodopádem a tak se ani nestačíme opít. Když uspokojíme všechny naše potřeby, včetně využití voňavýho hajzlíku kdesi v lese.

V Chamonix si zahrajeme na zájezd a dáváme si rozchod. Holky si kupují trička, kluci magnetky, Petr zmrzku Mont Blanc, a různě procházíme mešstečko. My s Petrem zevlíme na náměstíčku a filozofujeme nad vším. Z blízkého hotelu Mont Blanc nám hraje na piano nějaký místní umělec, a i když smrdíme jako prasata, citíme se jako páni. Skoro to až zavání romantikou. V osm máme sraz u auta a to už víme, že tenhle nádhernej , úžasnej, dokonalej, super výlet končí. Naše společná dobrodružství, ale budou určitě zase pokračovat J